Křesťané vyznávají Boha jako „Otce všemohoucího“. Boží otcovství je zřetelným znakem Ježíšova života a modlitby. Ježíš se často modlí ke svému Otci, nazývá Boha „svým Otcem“ (Mt 11,26; Lk 10,21). Jeho poslání je od Boha (Jn 11,41-42). Při Poslední večeři se obrací k Otci (Jn 17,1;5;11;21;24;25). Ježíš se obrací k Otci v kritických momentech svého života: Getsemany (Mk 14,36; Mt 26,42) a Kalvárie (Lk 23,34). Před smrtí vyslovuje tato slova: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46).

Protože Ježíš učil tuto modlitbu své učedníky, je známa jako „Modlitba Páně.“ Tertulián ji nazval „shrnutím celého evangelia“ a sv. Tomáš Akvinský, že je „nejdokonalejší ze všech modliteb.“ Když my jako křesťané s vírou vyjadřujeme své potřeby svému Otci, zavazujeme se tím k tomu, abychom své žádosti v modlitbě uvedli ve skutek. Např. modlit se za každodenní chléb, vykonat svůj podíl na misiích církve či ulevit hladovým a strádajícím ve světě.

Jedinečným způsobem se zaměřil na téma milosrdenství v rámci misií církve papež František, „papež milosrdenství.“ Připomeňme jeho dokument Misericordiae Vultus (Tvář milosrdenství), ve kterém vyhlásil rok milosrdenství. František říká: „Potřebujeme neustále rozjímat nad tajemstvím milosrdenství. Je pramenem radosti, pokoje a vyrovnanosti. … Milosrdenství je mostem, který spojuje Boha s člověkem“ (MV 2).

Pro papeže Františka Boží milosrdenství znamená ústřední bod života církve a misií. „Veškerá její pastorační činnost by měla být věřícím prezentována s láskou; žádné její kázání a svědectví nesmí postrádat milosrdenství“ (MV 10). „Tam, kde jsou křesťané, by měl každý nalézt oázu milosrdenství“ (MV 12).